- Zveřejněno v zakladni
Výstava Jakuba Hadravy
Jakub Hadrava
Bakalářská práce "Má mysl", Plzeň 2012
Téma a důvod jeho volby
Po nadšení, které ve mně vyvolala práce v otevřené krajině, jsem chtěl i bakalářskou práci vytvořit přímo na místě v krajině. Proto jsem přijal výzvu prof. Beránka sochařsky reagovat na opuštěné, čirozpadlé kostely. Pochopil jsem totiž, že síla sochy z velké části pramení z místa, kde je socha umístěna a kde „ožívá“. A je-li s místem, kde se nachází, v souladu. V takovém případě vzniká synergie síly místa a sochy a může tak vzniknout i neobyčejně silné spojení. Vybral jsem si tento úkol, protože chci zdokonalit tento „cit“ (schopnost) naslouchat místům a adekvátně na ně reagovat. Uvědomil jsem si, že opuštěné stavby obecně a zejména pak kostely jsou neobyčejně zajímavá a silná místa. Tvořit sochy do takových prostor je tak pro mě výzvou.
Téma práce bylo dané: Má mysl. Možná podoba se vyvíjela společně s tím, jaké prostory pro mou práci připadali v úvahu. Po časově náročném hledání vhodného místa jsem ji nakonec realizoval v kostele sv. Jiří v obci Luková u Manětína, kde jsem využil relativně zachovalých lavic a vytvořil do nich zahalené figury věřících. Pro význam celé práce je ovšem důležitý jistý širší kontext, zejména politický, sociální a teologický.
CÍL PRÁCE
Cílem bylo přiblížit divákovi svět minulý, kdy kostel využívali lidé, pro které byla víra přirozenou součástí života. Víra měla velký vliv na utváření jejich osobnosti.
Každý den vedeme válku o zachování člověka v člověku, o zachování lidské tváře. Není však lehké zůstat člověkem a nezapomenout kdo jsem a proč jsem tady. Každý je z počátku „dobrým“, má ideály, podle kterých chce žít. Postupně na něj však vnější svět tlačí a člověk začne dělat kompromisy, postupně ztrácí svou tvář, až jednoho dne je někým, kým nikdy nechtěl být a dál (mnohdy mimoděk) předává tento přejatý model chování a nazírání na svět. Z tohoto začarovaného kruhu se člověk dostává těžko, ale možnosti zde jsou a jedna z cest může vést právě skrze křesťanství.
Kostel jakožto místo, kde se člověk setkává s bohem, se svým morálním učitelem, je místo, které je podle mého názoru primárně určeno k pěstování dobra v lidech. Fakt, že tyto stavby nyní zejí prázdnotou a chátrají se promítá i do stavu dnešních lidí, kteří rovněž duševně chátrají a následně se rozpadají. Chtěl jsem na tuto problematiku upozornit a přimět náhodného pozorovatele zamyslet se nad tím, na jak významném místě právě stojí. Jakou roli toto místo hrálo v životě lidí ze starého světa a jakou roli by mohlo a nebo mělo hrát dnes? V neposlední řadě jsem se chtěl pokusit o navrácení určité posvátnosti tomuto prostoru, o kterou přišel nešetrným zacházením a hlavně nezájmem místních obyvatel.
Hledání a výběr místa
Najít vhodné místo se ukázalo jako poměrně náročný úkol, který zabral většinu času celého procesu. Nikdy dříve jsem se v podobné situaci neocitl a neměl zkušenosti s hledáním určitého prostoru nebo objektu. Objížděl jsem vytipovaná místa. Dokumentoval jsem je a následně jsem se snažil spojit s majiteli objektů a vyjednat s nimi spolupráci. Jelikož mnohé kostely dnes již nepatří církvi, ale soukromým majitelům, nebo dokonce firmám, není vždy snadné se s nimi spojit nebo domluvit. Daleko nejefektivnějším způsobem se nakonec ukázalo spojit se nejprve s majitelem či správcem objektu telefonicky, domluvit spolupráci a teprve následně si místo prohlédnout a zdokumentovat. Při výběru kostelů jsem vycházel především z již zmíněné knihy Ohrožené kostely, která je koncipována jako katalog. Vybrané objekty jsou vyobrazeny na fotografiích a stručně popsány. Kniha je ale z roku 2007 a některé fotografie jsou dokonce ještě starší. V dalších případech není z fotografií pochopitelná skutečná podoba objektu. Proto bylo nutné zjistit aktuální stav objektů. Mnohým se díky této knize dostalo pomoci a nyní již nejsou na seznamu ohrožených staveb. Některé jsou naopak v ještě v zbědovanějším stavu, než před publikací v katalogu.
Zpočátku jsem uvažoval o větších instalacích spíše abstraktního charakteru. Pro ty je ovšem potřeba velký, zastřešený prostor a volné pole působnosti. Jako ideální prostor se jevil kostel povýšení svatého Kříže v Chebu. Jedná se o opuštěný klášterní komplex, jehož kostel během totalitního režimu využívali pohraničníci jako tělocvičnu. V současnosti je objekt uzavřený a jeho zkáza se blíží každým dnem. Bohužel zmíněný komplex vlastní podivná korporace, existující pouze v rejstříku firem, její majitel je turecké národnosti a nepodařilo se mi se s ním spojit.
Jelikož tento zajímavý prostor nešlo využít, tak na konci hledání připadaly pro můj záměr v úvahu pouze dva kostely:
Kostel sv. Anny v Olešné u Stráže, kam jsem po konzultaci s profesorem navrhl figury věřících. Tento kostel je výjimečný hned ze dvou důvodů. Jednak je téměř na konci svého fyzického života. Klenba kostela se může zřítit doslova každým dnem. Stav zkázy, nebo destrukce je umocněn bujnou vegetací, která kostel pomalu pohlcuje a prorůstá jím, takže místo má velmi působivou atmosféru. Druhou ojedinělou předností tohoto objektu, potažmo jeho majitelky, je skutečnost, že je zde ochotna svolit téměř ke všemu, co bych v kostele mohl chtít vytvořit.
Druhý kostel, pro který jsem se nakonec rozhodl, je již zmíněný sv. Jiří v Lukové. Vybral jsem si jej proto, že je pro figury věřících stejně vhodný, ne-li vhodnější, než objekt v Olešné a kromě toho je interiér mnohem zachovalejší. Vlastník kostela, katolická církev, by rozsáhlejší, popřípadě kontroverznější instalaci nepovolila, což bylo dalším důvodem pro volbu Lukové, jelikož se tak neuzavírá možnost vytvořit v kostele v Olešné něco, co by v Lukové „neprošlo“.
Církev samotná se snaží objekt zachránit, k čemuž mohou sochy věřících přispět, protože mohou upoutat pozornost veřejnosti. Objekt je sice zamčený, ale je možné dovnitř nahlížet okny. Tento fakt mimo jiné posílí i působivost instalovaných soch. Krom toho lze předpokládat, že sochy na místě vydrží déle, než v nezabezpečeném objektu, neboť figurální plastiky jsou lákavým cílem zlodějů a vandalů, jak již z vlastní zkušenosti vím.
4.2 Popis místa
Luková
„Ves ležící 5,5 km severozápadně od Manětína v údolí mezi Domašínskou a Mezínskou horou. Nemá výraznou sídlištní podobu, je však zdaleka viditelná.
První zmínka o obci je v zakládací listině kladrubského kláštera k roce 1115, ale již roku 1253 přešla manětínským Johanitům . V letech 1420 – 1546 náležela Luková Švamberkům jako součást panství Manětín, v jehož držbě je vystřídali Šlikové, Hrobčičtí a Lažanští, kteří zde koncem 17. stol. zřídili panský dvůr a koupili i do pol. 17. stol. nezávislý zemanský dvůr. Luková byla farní vsí pro Zhořec, Domašín, Mezí a Vanifkův mlýn. Ves, v níž v roce 1946 bylo 22 domů a z nichž část byla zbořena, či slouží převážně rekreaci, je ohrožena zánikem.
Vsi dominuje kostel sv. Jiří na návrší, který byl již v roce 1352 farním, prošel několika přestavbami. Pozoruhodná, vývojově složitá stavba má cennou, raně gotickou sakristii ze 3. čtvrtiny 13. století, která byla připojena k staršímu nedochovanému presbytáři, nahrazenému novým ve druhé čtvrtině 14. století. Za husitských válek byl kostel pobořen. Po opravě v 16. století se z gotické stavby zachoval pouze presbytář se dvěma poli křížové klenby s jednoduchým plochým svorníkem, a sakristie s křížovou žebrovou klenbou na pyramidálních konzolách se svorníkem s vyrytou růží. Po požáru v roce 1796 byl kostel obnoven a přestavěn znovu v letech 1854 – 1858 novorománsky a novogoticky, včetně připojené věže, která byla jako jediná část kostela obnovena ještě roku 1992. K obdélné gotické lodi s pětibokým závěrem přiléhá na severu pravoúhlá sakristie, na západě hranolová věž s jehlancovou střechou. Novorománským portálem na jižní straně se vstupuje do plochostropé lodi, kde je na triumfálním oblouku nápis z evangelia sv. Lukáše „Mein Haus ist ein Bethaus“ (Můj dům je domem modlitby). Interiér kostela měl novorománskou a novogotickou výbavu z roku 1858. Hlavní oltář zdobil obraz sv. Jiří od plzeňského malíře J.Herzoga. Postranní oltáře doplňovaly obrazy Panny Marie a Srdce Ježíšova od malíře K. Javůrka z roku 1876. Kamenná křtitelnice z doby kolem roku 1620, se třemi génii tvořícími nohu nesoucí kalich, je přenesena do kostela svatého Jana Křtitele v Manětíně. Interiér Lukovského kostela je značně poškozený.“
Z výše uvedené výbavy kostela se dnes na místě nedochovalo téměř nic. O tom, že byl kostel hojně využíván svědčí kniha Posvátná místa království českého, kde je uveden nejen počet křesťanů z přifařených obcí, ale i jména nejstarších farářů, kteří v kostele působily od roku 1357 :
„Duchovní správu obstarává farář. Patron: Matice náboženská.
Místa přifařená: Luková 141 věřících. Škola 2 třídy, Domašín 113 věřících, Horec (Zhorec, něm. Hurz) 142, Mezí (Moesing) 153, celkem 549 křesťanů. Obyvatelstvo německé.
Farní kostel připomíná se tu již od poloviny 14 století.
Nejstarší známí plebáni: Karel zesnulý roku 1357, Mikuláš uveden do úřadu roku 1357, zemřel téhož roku. Jan, syn Václavův z Dubé v letech 1357-59, atd...
Podací právo náleželo tehdáž Johanitům.
Po válkách husitských drželi zdejší faru zprvu kněží katoličtí, potom ultrakvističtí a posléze luteránští. Po jejich vypuzení fara zanikla a osada připojena k Maňetínu. Duchovní z Manětína konávali v Lukové bohoslužby každou třetí neděli a o prostředním svátku po božích hodech.“
Jednou z krásně položených vesniček Manětínska je velmi stará obec Luková, situovaná na úbočí výrazného vrchu Chlumská hora s výhledem do krajiny. Dnes je téměř neobydlená, využívaná většinou jen pro rekreační účely v letní sezoně. Ještě v první polovině 20. století patřila k živým obcím se školou a středověkým farním kostelem svatého Jiří, který vzdoruje času, zastíněn stromy a křovinami, bujícími na starém hřbitově.
Drobné památky 
V letech 1840-46 byl lukovským farářem Werner, v letech 1846-50 následoval lokálista Peutelschmied. V letech 1850-55 byl farářem Anton Solnner, za něhož byla roku 1851 dostavěna budova lukovské lokálie, která se od roku 1855 stala farou. Za půl století se opět opravoval kostel za faráře Kučery (1894-98), o němž se psalov kronice, že hrával s vesničany karty. Farář Bláha, který také ze svého pro faru leccos opatřil, vylíčil podrobně dobu počátku 20. století včetně života v obci do 1912. Kostelník hraje dobře na housle, ale chlastá. Děti ve škole jedly chleba s marmeládou nebo suchý. Škola v Lukové měla osvíceného učitele Langa, který založil Raiffaisenku, hasiče ve Zhořci a zemědělský spolek. V kostele zadarmo hrál na varhany. 
Statky byly středně velké, ale téměř každý zadlužený, pole byla rozumně obdělávána, dobytka nebylo mnoho, většinou se k tahu užívali voli, koní je jen 5 párů ve třech vsích. Selský stav ohrožovaly nároky služebnictva – čeleď a děvečky kromě platu ještě dostávaly naturálie - boty, kabát, 2 košile, 3 zástěry, brambory a stravu. Bylo málo pomocných sil, chyběl pro ně i dostatek ubytování, selské ženy musely pracovat na poli a domácnost nestačily dobře vést, špatně se tu vařilo. Lépe bylo domkářům, kteří neměli tak velká pole, a přesto měli víc ve spořitelně v Lukové. Na jaře odcházelo mnoho lidí za službou do Karlových Varů, Mariánských Lázní nebo za prací do Bavorska a Saska, což narušovalo rodinný život. Muži si v cizině sice vydělali dost, ale ženy zatím doma dřely na polích. Dívky dělávaly v létě v západočeských lázních číšnice. 
Panský dvůr v Lukové se zaměřil na pěstování husí a pod dozorem šafáře zde pracovali čeští pacholci, kteří mluvili lámanou němčinou, a starší lidé, protože mladší byli zpravidla mimo ves. Zaměstnanci dvora dostávali deputát a plat. Za starého hraběte, který nedbal o hospodářství, se toho dost rozkradlo, nový je pořádnější. Zmíněný obchod s husami zde byl velmi rozšířený. Prodané živé husy se vyvážely se do Saska.
Stěžoval si na pronikání protestantismu přes německé pastory a řadou časopisů ze severu Čech. Proti odpadání z katol. víry jsou organizovány misie. Farář udělal hřbitovní řád pro pohřbívání dětí a dospělých. Mezi Němci v Čechách vládne hnutí Pryč od Čechů - založili si staroněmeckou stranu a chtěli by se připojit k německé říši (1903) a také šíří protestantismus Obojí katolický farář odsuzuje. Zvl. p. Gröschl z Mezí byl této orientace staroněmecké a sám přispíval do časopisů. Diezel, zedník pracující v Sasku a pak žijící v Mezí je také protičeský a protestantský. Také chtěli zdejší Němci pryč od Manětína do žlutického okresu, ale ten byl zadlužen stavbou dráhy, tak si to nakonec rozmysleli.
Dominantou Lukové je stále i v roce 2008 kostel sv. Jiří, regotizovaná středověká stavba, přestavěná v roce 1800 po zhoubném požáru, který vypukl v roce 1796, kdy z barokního kostela zůstalo pouze starší středověké zdivo. Poslední stavební obnova proběhla v roce 1858, poté byla pozornost zaměřena na interér, jehož oltáře byly vysvěceny od roku 1862.Písemné prameny umožňují nahlédnout do stavu dnes již téměř zaniklého majetku. Začtěmě se proto do inventářů, protože mobiliář v mnohokrát vyloupeném a poničeném kostele nenajdeme. Inventář kostela a fary v Lukové z roku 1873 (v pražské arcidiecési spatronátem Náboženského fondu) uvádí kostelní budovu s věží. Kostel v Lukové stojí od roku 1352, stranou farního dvora směrem k severovýchodu obce. Je pokrytý břidlicí, má 9 oken, 2 vchodové dveře, kůr a na severní straně gotickou sakristii, postranní kaple žádné nemá. Jeho tehdejší cena činila 16 000 zl. rak. měny.
Další církevní budovou byla fara. Ta patřila mezi tzv. temporalia, (světský majetek) a stojí sto kroků od kostela. Původní fara zřízená roku 1784 jako obydlí lokalistovo zchátrala a v r. 1852 byla nově vybudována z kamene, cihel a vápna a pokryta břidlicí. Obydlí duchovního tvořily dva velké a dva malé pokoje, kuchyně a sklep, ve dvoře kolny na dříví a uhlí, stáj ze dřeva. Fara byla obehnána vysokou kamennou zdí, krytou kamennými deskami. V tomto stavu byla popsána ještě 1913 ani v budoucnu se staré budovy příliš nezměnily. Její cena byla odhadnuta na 735 zlatých. Hřbitov ležící kolem kostela byl v inventáři oceněn na 800 zlatých.
Smutné osudy měly též lukovské zvony. V roce 1828 přivezli do Lukové zvon o váze 16 liber z Prahy z kajetánského kostela. O původní staré zvony kostel připravily požáry a světová válka. Velký věžní zvon o váze 620 liber za 1 240 zl CM byl v roce 1918 odvezen na válečné účely stejně jako střední zvon o váze 423 liber za 846 zl. CM a zvon na sanktusní vížce za 10,50 zl CM. 
Mezi kostelní náčiní patřil kalich se stříbrnou kupou a patenou, bronzové ciborium se stříbrnou kupou, měděná pozlacená monstrance, pacifikál, vykuřovadlo z čínského stříbra, trojdílné misky na svaté oleje v pouzdře z alpaky, nádoba na olej pro nemocné, pozlacená patena, 2 mosazné oltářní svícny, 6 svícnů z pozlaceného plechu na postranní oltáře, 6 cínových velkých svícnů, 4 dřevěné pozlacené svícny, 6 dřevených hnědě štafírovaných svícnů, 6 svícnů z amalgamového skla, kropenka mosazná a cínová, nádoby na svěcenou vodu, stříbrná lampa s řetězy pro hlavní oltář, malá stříbrná lampa, cínová lampa, dřevený pozlacený lustr, boží hrob dřevený, máry, postříbřený pohřební kříž, 3 kříže na tabernáklu, procesní, závěsný a pohřební křížek, socha panny Marie dřevěná štafírovaná, pontifikální trůn, sedačka do sakristie, skříň na paramenta, skříň na prádlo se 3 zásuvkami, skříň na šaty, stůl v sakristii, podnožka, plechová lucerna na tyči, cínové křestní konvičky, cínová křestní slánka, cínová schránka na hostie, železná forma na pečení hostií, napichovač hostií, plechová trouba na pečení hostií, kostelní pečetidlo mosazné, kanonické tabulky, housle, klarinet, cello, notový pult na kůru, pult na knihy, dvě dřevěné klapačky na velikonoční týden, desítky litrugických oděvů a textilií, 6 korouhví, 14 obrazů křížové cesty, obraz sv. Antoníčka Padovského, sv. Barbory, starý obraz sv. Antonína, sv. Martina, Panny Marie Pomocné, sv. Josefa, Anny, Poslední večeře Páně, 2 obrazy Panny Marie s anděly, 1 obraz Maří Magdaleny, přenosné oltáře (altaria portatilia), věnec na monstrance, oltářní větve s papírovými růžemi, vázy, 6 umělých palem, 24 lampiček z barev. skla, 1 misál, 50 zpěvníků, misály a rituály, náboženské knihy.